Můj příběh

Trénuju agility a využívám
koučovací přístup.
Miluju napojení, které vzniká
mezi lidmi a jejich psy..
při sportu, v životě...
Baví mě vidět lidi,
kteří se rozvíjejí,
posouvají, rostou..
a to i díky svým psům. 

 

Můj příběh

Svoji dosavadní životní cestu vnímám jako "od psů k lidem", "díky psům k sobě". 

Moje motto je „přes psy k lidem”, „díky psům k sobě”. Jako malá jsem chtěla být psycholožkou a psát učebnice. Miluju rozvoj, posun, růst, učení se. Ujíždím na „vesmíru” a jsem vděčná za svoji intuici. 

Psi jsou součástí mého života od dětství. Zprvu to byli psi imaginární, posléze živí. Sdílejí se mnou a já s nimi více než půlku mého života. 

Psi byli, jsou a vždy budou mými velkými učiteli!

Vděčím jim za mnohé. Díky nim jsem našla cestu k sobě. Nastavují nám totiž zrcadlo (jako všechny ostatní situace, do kterých se dostáváme a lidi, které potkáváme). A my, milovníci psů, jsme ochotní se kvůli nim měnit, pracovat na sobě. Jsou nám totiž (nějak podezřele) niterně blízko.

Jsou darem, který jsme dostali, a je jen na nás, zda a jak jej využijeme! Jsou příležitostí k učení, k našemu rozvoji, růstu.

Díky psům si plním své sny!

Živím se tím, co se zdálo nemožné. Ráda říkám, že nepracuju, ale že si hraju. Baví mě žít a sportovat se psy. Pro Jessku jsem si letěla přes půl světa.. když prostě cítím, že je to ono, pak je to ono! :o) a vyplatí se počkat... třeba i devět let :D

Trénuju agility, pořádám různé akcičkysemináře, včetně těch „na mentální vlně". (Díky, Teri, za název!) Ráda využívám koučovací přístup. Věřím v obrovský potenciál lidí!

Miluju to napojení, které vzniká mezi lidmi a jejich psy!

Vše beru jako informaci a učím to i své studenty. Věřím, že zpětnou vazbu si nejlépe dá člověk sám. Při tréninkách využívám videoanalýzu

Dělám, co mě baví, trávím čas se super lidmi a jejich psy, jsem časově flexibilní, mám čas pro sebe a pro Jessku. On je můj splněný americký sen.

Od dětství do teď 

Od dětství mám ráda příběhy. Příběhy lidí ze života. A nejvíc si cením těch, ve kterých se lidi vypracovali od „ničeho" k „něčemu", kdy si vytvořili vlastní pohádku, kdy žijou život svých snů.

Našla jsem sebe!

Já jsem teď někde na cestě. Ještě nemám vše, co chci, ale už mám sebe. Není všechno kolem mě růžové, ale je mi dobře. Vím, kde jsem byla, kde jsem a kam jdu. Mám čím dál více vnitřního klidu a taky radosti!
Zpomaluju (pomalu :D)! Naslouchám své intuici, své vnitřní moudrosti a jednám podle toho, alespoň většinou :o)

Rozhoduju se podle jednoduchého klíče „dělá mi dobře", „nedělá mi dobře". 

Vždy, když se rozhodnu podle svých pocitů, je to dobře! Dnes vnímám život víc v souvislostech, informace jsou pro mě nejvíc a baví mě čekat na to „co z toho vzejde". A jindy jsem zase děšně netrpělivá!

Z nesebevědomé holky z šedi stále spokojenějším člověkem, ženou.. která má ráda barvy (přestože si je občas plete :D)

Coby dítě mě okolní svět dost děsil. Na gymplu byla mojí oblíbenou barvou černá a neexistovalo, abych si oblékla sukni, šaty nebo tílko! 
Absolutně jsem si nevěřila, neuměla jsem komunikovat, cítila jsem, že sem moc nepatřím. Většinu času mi bylo mizerně. 

Psi mě zachránili. Díky nim jsem začala chodit každý den do přírody, kde mi vždy bylo a je dobře. Začala jsem je pozorovat každý každičký den, snad každou vteřinu našeho společného života. Šelinka, Akinka, MejzinkaJessínek. Vděčím jim za hodně! Každému za něco jiného a přece stejného!

Začala jsem poznávat lidi, se kterými jsem si měla co říct. Začala jsem trénovat, musela jsem se naučit komunikovat s lidmi, obstarat spoustu věcí.. A tak s oblibou říkám, že cvičák byla moje škola života

Přišly úspěchy i neúspěchy a dnes můžu říct, že ty neúspěchy mě naučily mnohem víc! Akinka byla tím nejlepším psem, tím nejdokonalejším ve své nedokonalosti. Dar z nebes, pro mě.

Díky Mejzulínce jsem zjistila, že neumím pracovat s neúspěchem, že se „hroutím" z maličkostí.. Často jsem byla velmi lítostivá, často jsem brečela, hodně se urážela, brala si věci osobně. Kvůli ní jsem se rozhodla, že se stanu lepším, silnějším, vyrovnanějším člověkem! Člověkem, který bude oporou svým psům a svým blízkým!

Vztah, to je víc než jakýkoliv „úspěch"! Důvěra a budování vztahu je tou nejlepší investicí! A to v každém vztahu, nejen tom člověk - pes. Vztah k druhým, ke světu a hlavně k sobě!

A tak začala moje nová éra... práce na sobě! 

Dnes jsem se sebou spokojená (ehm, spokojenější a pořád na tom makám!), jsem mnohem zdravější a šťastnější, než jsem kdy byla! Plním si své sny! Dělám, co mě baví, co miluju! Mám v životě víc klidu a radosti, nehledě na to, co se děje.

A věřím, že se to odráží i na mých spokojenějších a šťastnějších psech, tedy momentálně psu! Co, Jessko?

Spojuju lidi, psy, seberozvoj.

Agility vnímám víc než jako sport, než jako běhání. Vnímám to jako příležitost se učit, rozvíjet, posouvat... Posun je individuální, porovnávat se vidím smysl jen v porovnání se sám/sama se sebou, v rámci svého týmu (člověk a pes). 

Díky!!!! Díky, moji pejskové! Díky, „moji" lidičkové! Díky, vesmíre!!!

Autoři a autorky fotografií: naše nejmilejší fotografka Hana Dolejšová,
dále Petra Vyplelová, Domča Slavická, Lucka Zdvihalová a Patrik Žák
Díky i vám!