Jak jsem se ocitla na fotbalovém semináři?

Přes Koučink centrum v Praze jsem se dostala na kluky od He-Artu. Aneb jak pracuje intuice… hledala jsem informace, jak koučink zapojit do sportu a našla jsem nějakou fotku absolventů. Zaujal mě Martin. Dozvěděla jsem se, že absolvoval kurz u zakladatelů Inner Game! Timothy Gallwey a John Whitmore. Jakmile jsem se o jejich programu dozvěděla, neváhala jsem ani minutu a napsala Martinovi, že bych chtěla přijet. Byl víc než vstřícný, a tak jsem se ocitla na programu primárně pro fotbalové trenéry. 

Asi není nutno podotýkat, že žen tam mnoho nebylo. Když mi psal “kopačky s sebou”, očividně byl zaskočen mým jasným přitakáním (ježíš! jsem přece agiliťačka! jasně, že mám kopačky!!!). 

Jednoho super parného letního dne jsem vyrazila směr Česká Lípa. Cesta trvala snad věky, desítky různých omezení.. uf, dorazila jsem! A dokonce jsem bez navigace našla ono fotbalové hřiště! 

Na začátek byl teoretický blok, po něm následovala praxe. Nějak jsem si do té doby neuvědomila, že vážně jako půjdeme na hřiště?! Šla jsem se převléct a nazout ony kopačky. Pořád mi nedocházelo, co jako budeme dělat. Jako vážně nedocházelo! Do té doby jsem o tom nepřemýšlela! Ježíš, já! Přemýšlím o všem! A tohle mě fakt nenapadlo! Nervozita začala rapidně stoupat.

Co se dělo na hřišti?

Kluci hodili na zem rozlišováky a řekli: “Rozdělte se do družstev, máte na to 30 sekund.” Ježíš, co to sakra je?! 30 s? Nikoho neznám! To jako budu hrát s chlapama??!! Co jsem si myslela, když jsem sem jela??!!! Uteču? Budu předstírat omdlení??

Pak jsem si řekla “ok, výzva přijata!” Ať se bude dít cokoliv, jdu do toho! Nevím, jestli to bylo tím, že kluci viděli moje VYDĚŠENÍ v očích, ale nakonec řekli, že nebudeme do míče kopat, ale hrát rukama. Joo, jasně, určitě to má odborné názvy, omlouvám se, fakt! 

Jirka na začátek vysvětlil stručně pravidla a ihned následovala hra, asi 30 – 60 sekund. Nepamatuju si. Moc si toho nepamatuju.. Rozhodě nebyl čas přemýšlet! Byl jen čas BÝT. A DĚLAT. Po skončení hry byla vždy zpětná vazba. Hlavně pocitová – jaké to bylo, co jsme si uvědomili.. Bavilo mě to čím dál víc! Byla jsem vtažená do děje, do hry, byla jsem ve flow! 

Pravidla hry se lehce měnily, diskuze po hře byly zajímavé, moje uvědomění se rozšiřovalo. Říct, jak jsem se cítila během hry, čeho jsem si všímala, na co jsem se soustředila a slyšet, jak to měli spoluhráči a naši protihráči, slyšet od pozorujících, jak to vnímali oni (někdy úplně jinak než my, do hry vtažení), uvědomit si, jak můj náhled na svět a sebe sama ovlivňuje moje vnímání… bylo velkým přínosem!

Těžko jsem si vybavovala nějakou sportovní aktivitu, kdy bych byla víc “uvnitř”. Nějakou hru, která by mě bavila víc. Prostě pecka!!! Pak přišlo na řadu i ono mnou obávané kopání do míče. Cože? Kopnout do míče a jen si uvědomit, jestli hraju k hráči nebo od hráče? CO co cože?? Co to jako znamená? “Hra!” Netuším, ale něco budu dělat. Budu kopat, ehm… budu se snažit kopnout do míče! A pak se uvidí! 

No, co vám budu povídat, strávili jsme ve 40 stupních Celsia 3 hodiny na hřišti!!! A nevím, jestli VÁS  to zarazí, ale nebyl tam žádný stín!!! To není jako u nás, že vždycky nějaký stín najdeme, protože naši psi ho prostě potřebujou! A díky tomu jsme ve stínu i my! To není jako v agility, kdy běžíte 35 s možná na výhni a pak můžete jít kam chcete! No, zajímavá zkušenost, nicméně jsem si jistá, že přese všechno jsem zářila jako žárovka. Štěstím, energií, fascinací nad tím, jak se může trénovat!

Uvnitř mě to vřelo! Ten náboj! Ten pocit! Pocit, že “to” jde dělat i jinak! Že tihle kluci jsou fakt machři! Že tímto způsobem vedou nejen dospělé, ale i děti! Koučovací přístup jsem si zamilovala! 

A taky.. tolik pěkných a chytrých chlapů pohromadě jsem do té doby snad neviděla! 

V tom mi volá bratr. Můj bratr mi nevolá často. Náhody neexistují. “Čáááu, kde jsi, co děláš?” “Jsem na fotbalovém semináři” (zjednodušeně řečeno, protože můj bratr věří ve své názory a moje inovativní záměry zrovna nežere) Na druhé straně se ozve: “Kdeže?” a výbuch smíchu. Jo, zapomněla jsem říct, můj bratr je fotbalový trenér, mimojiné. No, ten si mě zase bude dobírat…

Všichni se rozprskli do sprch a já tak hledím na tu budovu před sebou a říkám si “hmm, na hřišti jsem běhala jako pošuk jediná ženská… mají rozdělené sprchy na ženy a muže?”… Po nějaké době (přeci jen čas běží a máme nějaký harmonogram k dodržování) se odhodlám vstoupit do nízké podlouhé budoby (joo, taky má určitě nějaký název, který všichni znají!), rozejdu se po chodně směřujíce k cedulece “sprchy”..

A uuuuups, po chodbě jde jeden mladík. V ruce si nese ručník. Ano, v ruce. Ano, je to jediný kus látky, který v okolí 5 metrů čtverečních kolem sebe má. Další kusy látky v oněm prostoru jsou moje. Zakrývám si oči rukou (nevím, kde se tenhle přiblblý zvyk vzal?!) a omlouvám se. On velmi nesměle, byť lehce s ruměnkovými tvářemi (zakrývání očí rukou očividně nefunguje) odpovídá “v pohodě”. Mizím ven, moje rozporuplné pocity se derou ven, hlasitý smích potlačuju. Vypadám asi jako Pavla v říši fotbalistů. 

Jednoho z těch starších se mi asi zželí, význěmně na mě kývne a jde k budově, kde otevře dveře a říká: “Použij koupelnu tady”. Uuuuufffff. Zavírám se, byť úlevně se úplně necítím. Můj ručník má velikost asi 20 x 20 cm, nějak jsem opravdu nepočítala s tím, že se zpotím (já vím, no, program pro fotbalové trenéry s praxí mi MOHLO napovědět). 

V lehkém strachu, aby tam na mě někdo nenarazil, makám jako ďábel. Kratší sprchu jsem asi nikdy nedala. Utírám se do miniverze ručníku. Venku je horko, vždyť uschnu. V tom slyším takový ten zvuk jako když někdo zamyká. 

Pomóóóc! Pomóóc! Hlavně nebuď hysterická! Hlavně nebuď hysterická! Zachovej klid! Kliiiiid!

Zachrání mě asi tříleté dítě, které běží po hřišti. Jo, šel zavolat maminku, můj zachránce! Vracím se potupně mezi účastníky programu, již ukázněně sedící zpět na svých místech. Jo, všichni. Kdosi prohodí jakousi lehce vtipnou větu, všimnu si letmého úsměvu na tváři pořádajících, ještě se dovolím, zda si můžu sednout vedle asi 18ti letého týpka. Můžu, uf. Můžeme pokračovat dál, aspoň mám historky na vyprávění. 

Na závěr chci moc poděkovat Martinu Daňkovi a Jirkovi Vorlickému, kteří vážně byli skvělí! A jsem moooc ráda, že jsem se jejich programu pro budoucnost, He-Artu, zúčastnila! Byl to můj první kontakt s “praktickým koučinkem pro sport” a moc ráda na celý den vzpomínám. Nejen na úsměvné historky, ale zejména na tu ideu, kterou kluci nesou a předávají dál. 

Pro mě, trenérku agility, psího sportu, to bylo víc než osvěžující. Když jelo závěrečné kolo zpětné vazby s otázkou, co nám tento seminář dal, moje odpověď byla asi delší. Ale pamatuju si, že svobodu! Svobodu v tom dělat co chci a hlavně JAK chci! Že nové cesty můžou být pro mnohé lepší než ty tradiční. Že inspirovat se jde nejen do jiného sportu, ale i do života! Že pojmy jako ZAMĚŘENÁ POZORNOST a VĚDOMÝ PROŽITEK chci zapojit i do svého trénování. 

Takže za mě, kluci, díky!